Kdy: 1909
Místo: Francie
V nabitém klubu je barva vlasů tím úplně prvním, čeho si muži všimnou. V mysli jim nenaskočí „hezká“ nebo „sympatická“, ale „blondýna“, „zrzka“, „bruneta“. Ženy to nejspíš tušily už ve starověku. Přirozenou barvu svých kadeří vynalézavě vylepšovaly medem, petrolejem nebo sírou. A občas šlo až o život.
Indigo i síra
Zatímco Peršanky toužily po havraní hřívě s namodralým leskem, kterou jim zajišťovalo barvivo indigo, Egypťanky si k módním nazrzlým odleskům pomáhaly henou. Římanky zase považovaly za ideální světlé vlasy. Bohaté ženy si kštici posypávaly zlatým práškem, chudší hřívu odbarvovaly vápnem nebo citronovou šťávou, kterou si potíraly kadeře a pak s odkrytou hlavou vysedávaly hodiny na prudkém slunci. Po zářivé blond hřívě zatoužily v šestnáctém století také Benátčanky. Vlasy si natíraly odporně páchnoucí směsí síry, medu a ledku. Asi nejkrušnější chvíle ale prožívaly ve středověkém Skotsku zrzky. Věřilo se, že majitelky ohnivé hřívy přinášejí smůlu, neboť se v nich skrývá ďábel. Pověry zatrhla až zářivě zrzavá britská královna Alžběta. Stará známá hena šla rázem znovu na dračku.
Císařovnin kondicionér
Nadšené Evropanky vyzkoušely i další metody, které měly jejich kadeřím vykouzlit požadovaný odstín. Na hnědé vlasy používaly odvar z kaštanů, na světlou hřívu lipový květ a pro zrzavý tón vylouhované cibulové slupky. Rakouská císařovna Sissi spoléhala na odvar z ořechových slupek a „kondicionér“ z třiceti rozšlehaných vajec a francovky. Barvicí a česací procedura v Schönbrunnu zabrala celé dopoledne a asistovalo při ní šest služebných. První barvicí směsi začali holiči prodávat kolem roku 1800, jenže k opravdu fungujícím přípravkům cupitali po cestě plné nejhorších omylů. Některé směsi barvily dofialova nebo působily tak agresivně, že po nich ženám vypadávaly vlasy po hrstech. Do barev se totiž přimíchávalo stříbro, petrolej i jedovaté olovo. Těm méně šťastným touha po barevné kštici přivodila i smrt.
