9. srpna 2018
Bývalá manželka, bývalá milenka a jeden muž mezi nimi. Co z toho vzejde?

Knižní prvotina Uljany Donátové, Taková ženská jako já vychází 21. srpna. Nabízí humorný příběh o vzniku neobyčejného přátelství dvou žen, které spojila láska ke stejnému muži.

Evelína a Johana mají dost důvodů se nenávidět – zamilovaly se totiž do jednoho muže. V určité situaci je však třeba zapomenout na banální milostný trojúhelník, a naopak je třeba spojit síly. Věc má ovšem háček. Evelína se krátce po své smrti objeví u Johany jako duch. A v téhle neobvyklé situaci, která s sebou nese řadu komických příhod, se zrodí přátelství, díky němuž se bývalá manželka a bývalá milenka pustí do nelehkého úkolu – znovu získat Alexovu lásku a vyřadit ze hry případné sokyně. Obě nakonec poznají, že jsou si v mnohém podobné. Že ta druhá je prostě „taková ženská jako já.“

Evelína, Johana a Evelínina dospělá dcera Lina postupně s humornou nadsázkou a zdravou sebeironií vyprávějí o hledání lásky, která je provází celý život a trošku i po něm.

Uljana Donátová (nar. 1960)

Vystudovala Fakultu žurnalistiky UK a začala pracovat ve filmové distribuci. Byla redaktorkou a filmovou recenzentkou ve známém pražském večerníku Večerní Praha (později Večerník Praha). Dva roky vedla jako šéfredaktorka filmový magazín Film Jam, následně pracovala jako scenáristka a dramaturg televizních pořadů Dotkněte se hvězd a Kinobox.

Od roku 2000 působí jako tisková mluvčí a PR manažerka Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Mediálně zastupovala již více než 40 českých filmů, spolupracovala a spolupracuje s předními českými režiséry jako Jan Svěrák, David Ondříček, Jiří Vejdělek, Alice Nellis, Marie Poledňáková, Vladimír Michálek, Jiří Strach a s řadou dalších. Mediálně zastupuje skupinu MIG 21 nebo hudební turné Vojtěcha Dyka a B-SIDE BANDU.

Kniha Taková ženská jako já je její prvotinou.

Ukázka z knihy

Evelína
Sakra, kde to jsem? A proč je všude tma? Možná, když otevřeš oči, bude to lepší – našeptává mi cosi.
Otevřu oči. Fakt je to lepší. Je světlo a jsem v bytě. Tohle je nebe? Nebe vypadá jako 2+1 v pražském činžáku? A kruci, co to mám na sobě? Fuj! Béžový kostým. Tak to jsem asi v pekle. V životě bych si na sebe nevzala nic béžového. Takhle se trestají hříšníci? Béžový kostým a k němu o odstín tmavší lodičky. Vypadám jako reklama na spotřebitelský úvěr. Ale proč jsem, sakra, v tomhle bytě?
Do kuchyně přichází nějaká žena, a tak se rychle schovám za ledničku. Utírá linku, oplachuje skleničku ze dřezu a postaví ji na odkapávač vedle hrníčku na kávu. Přesně jako moje Nadia. Moc nádobí tu asi nemají. Skloní se, aby mohla z koše vyndat pytel s odpadky. Co kdybych jí nastavila nohu? Opatrně vylezu se svého úkrytu, ale ona chodí kolem, jako bych tu nebyla.
„Paní,“ zašeptám, ale moje hlasivky moc dlouho odpočívaly. V krku mám struhadlo. Tenhle pocit znám, přesně tak mi bývalo, když měl Alex jeden ze svých nekonečných víkendových brífinků a já vyhulila dvě krabičky cigaret.
Zkusím to hlasitěji.
„Haló, paní. Vidíte mě?“
Beze slova vezme tašku, kterou má odloženou na židli, popadne pytel s odpadky a odchází. Slyším cvaknout zámek. Šla na nákup? Do fitka? To asi ne s těmi odpadky. A čí je, kurva, tenhle byt? Na stole leží nějaké bankovní výpisy. Natáhnu se po nich, ale nedokážu je vzít do ruky. Moje dlaně se vznášejí nad stolem a prsty hrabou stejně neobratně, jako když se malá Lina pokoušela lovit písmenka svého jména v polévce. Nakloním se nad stůl a znovu šmíruju složenku. A pak si kecnu na zadek. Už vím, kde jsem. Jsem v bytě Johany Doležalové.