6. října 2018
První věc, kterou vás velký papoušek naučí, se vám vyjeví ve chvíli, kdy si ho pořizujete. Jako dávní Indové nosili na hlavě turban, zavinuté pohřební roucho, které jim celý život připomínalo pomíjivost lidského života, tak i vy si při pohledu na papouška, který běžně žije desítky let, musíte nutně klást otázku, jak dlouho se vlastně budete vyskytovat na této krásné Zemi.

Zda je od vás zodpovědné si pořizovat kamaráda a kdo se o něj případně postará, až vy tu nebudete. Na rozdíl od lidí jsou totiž papoušci věrní a oddaní jednomu partnerovi, kamarádovi, což je další věc, kterou bychom se od nich mohli klidně přiučit.

Papoušci milují společnost, čím hlučnější a veselejší, tím lepší. Papoušek se nerozpakuje k všeobecnému kraválu nadšeně přidat, k čemuž disponuje mocným hlasem od přírody.Tiché ušlápnuté povahy vyškolí v umění se pořádně odvázat bez ohledu na denní či noční hodinu. Můj papoušek, jako správný amazoňan, miluje ze všeho nejvíce latinskoamerickou muziku, do které zpívá, tancuje a mlatí zobákem do rytmu.

Zpočátku mi nebylo jasné, proč se v některých dnech papoušek po ránu smál a zpíval, v jiných jen zádumčivě seděl a koukal. Jak už to tak bývá, moderní člověk žijící v civilizaci má občas dlouhé vedení. Bylo to přeci tak prosté! Když bylo venku krásné modré nebe, svítilo sluníčko, Rudy měl radost a byl šťastný. Dnes už se z každého krásného dne těším s ním a divím se, jak jsem mohl být dříve pod modrým nebem nebetyčně hloupý mručoun.

Papoušek se pevně drží hesla: „Líný zobák, holé neštěstí“. Kdykoli v zamyšlení míjím bez povšimnutí jeho klec s nějakým jídlem v ruce, když si dovolím snídat, svačit, obědvat či večeřet v jeho blízkosti, papoušek si náhle vzpomene na mé jméno, které s upřímným nadšením opakuje, dokud nedostane něco dobrého. Umění se mile připomenout je základem úspěchu řady slavných a bohatých lidí, mnoho chudých a neúspěšných to neumí. Poradil bych jim, ať si pořídí papouška.

Nevím, jak se můj papoušek naučil zdravit, ale kdykoliv přijdu domů, slyším od něj kamarádské: “Čau, nazdar, ahoj…“ Na čem momentální druh pozdravu závisí, se mi ještě nepodařilo vypátrat. Papoušek zdraví všechny členy rodiny i hosty domácnosti. Dokonce, když jsem na jaře postavil klec s papouškem na zahradu, zdravil stejně kolem prolétající vrabce. Zda mu rozuměli, nevím, Jedno je jisté, pokud budete hlasitě zdravit všechny, budou vás mít lidé rádi. A jestli vás pozdraví papoušek ve chvíli, kdy s vámi z nějakého důvodu nikdo jiný nemluví, budete si to pamatovat na celý život.

Papoušek je upřímný, neskrývá své pocity. Když ho naštvete, probleskne mu oheň zornicemi očí a vás může čekat vzápětí rána zobákem přes prsty. Když nabude dojmu, že jíte lepší jídlo, než on, neváhá vzít misku a shodit ji na zem, případně do ní zajet zobákem jak lopatkou na smetí a vyházet její obsah ven. Když je na vás naštvaný, klidně se k vám otočí zády.A pokud přitom něco vytlačí na dno klece, máte to na pár minut u něj spočítané. Urazí se ale jen na chvíli, což také spousta lidí neumí.

Papoušci milují něžný dotyk s člověkem. Nejraději tam, kam si sami nedosáhnou zobákem.Při drbání na hlavičce připomíná papoušek sfingu v Egyptě a vy si tak aspoň na chvíli můžete připadat jako svatý František z Assisi.

Je toho ještě hodně, co se můžete naučit od svého papouška. Jediné, co nechtějte, je létat jako on. To by vám nešlo.

Po 26 letech kamarádství se svým Rudýnkem jsem se rozhodl, že o něm napíši knížku. Vzhledem k jeho povaze to měla být kniha veselá, plná kamarádství, děje, hlučné společnosti a radosti ze sluníčka. Jestli se čtenářům knížka Rudy, ptákoviny pirátského papouška bude líbit, aspoň teď ví, komu za to poděkovat. Stejně jako já, jednomu malému amazoňanovi, který mě naučil tolik dobrých věcí.