V říjnu vám vyšla deska Stereo. Jaká je?
Mám radost, podle prvních reakcí je na ni dobrý ohlas. Každý muzikant dává do hudby kus svého srdce. Na albu Stereo jde navíc o nepřenositelné prožitky, které jsou pro mě velmi citlivé a osobní.

Odvalilo z vás natáčení desky napětí, které jste v sobě měla po tom všem, co se odehrálo minulý rok?
Nechtěla jsem být patetická, litovat se. Ale přišlo mi fér zpívat o tom, co jsem na vlastní kůži prožila. Osobně si myslím, že právě v těchto momentech se stává umění originálním. Má osobitý podpis, úhel pohledu. Nejsem první ani poslední člověk, který měl zlomené srdce, ovšem ten pocit uvnitř je vždy individuální, tím pádem nepřenositelný.

Když člověk projde tím, co máte za sebou, změní ho to nějak lidsky?
Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Každopádně teď už vím, že každý máme svoje limity, a i když ženská dokáže být často mnohem silnější než leckterý chlap, i jí se jednou podlomí kolena a má pocit, že víc už prostě neunese... Něco podobného jsem prožívala, když mi zazvonil telefon a já se dozvěděla, že umřel Alex, můj velmi blízký kamarád, úzký spolupracovník, vizážista, prostě něco jako brácha. A jestli mě ten emoční kolotoč nějak poznamenal? Určitě. Změnil? Asi taky, ale nevím, v čem přesně. Člověk si víc uvědomí, jak je život nevyzpytatelný a křehký.

Změnila jste se za ten rok jako zpěvačka?
Dnes už definuju pocity a neschovávám se za metafory a představy o tom, jak láska a život chutná i bolí. Můj pocit je cítit v obsahu, formě i projevu.

Řekněte mi, už se vám podařilo se s tím vším, co se stalo, nějak vyrovnat?
Víte, dobu trvání smutku či bolesti nelze určit. Neví se, kde přesně začíná ani kde končí. Obojí máte dlouho pod kůží. Možná navždy, jen se přetransformují a smíchají s jinými emocemi v těle. Nakonec to člověka vnitřně posílí, to by musel být úplný ignorant, aby se v něm nic nepohnulo, ale určit kdy přesně a jak? To těžko říct...

Kdesi jste řekla, že každý normální člověk potřebuje v takové situaci obejmout, utěšit. Plno lidí to ale neumí, reagují špatně. Jakou reakci člověk ocení ve chvíli, kdy na něj všechno padá?
Rozhodně je nutné mít oporu v rodině či přátelích. Každý člověk potřebuje cítit, že se má o koho opřít. Ale každý žijeme svůj příběh a každý z nás něco řeší. Není možné chtít po druhých, ani po těch nejbližších, aby vás zachraňovali, i pomoc má své hranice. Primárně si musí chtít pomoct každý sám.