Vaše knihy se dobře prodávají. Přesto, nebo právě proto, že skáčete v tématech. Jednou je to erotický román, podruhé duchovní poezie. Je to váš záměr?
Ano. Mě to baví. Já nechci být stejná, což je častý ,problém‘ řady spisovatelů, kteří jsou významní, ale stále stejní. Vsadili na jistou čtenářskou obec, která je spolehlivá, má je ráda a vždy, když se objeví nový titul, koupí si jej. Já nechci začít svoje čtenáře nudit.

Kde berete náměty?
Je to jako blesk. Stačí slovo, věta nebo nějaký obraz, který vidím. V ten moment se zjeví celý příběh. U Otroka to byla jedna jediná věta. Při posezení s přáteli u mě doma, kdy jsem vařila kafe – znáte ten příšerný proces, kdy musíte kávu napěchovat do mašinky, dolít vodu, pak pečlivě vyklepat lógr, vymýt nádobku, než začnete dělat další kávu… Když už jsem připravovala asi pátou, pronesla jsem větu, že bych k tomu potřebovala otroka. Náhle se mi v hlavě rozvinul celý příběh o dominanci a submisivitě.

A jak vypadá váš tvůrčí proces? Ovlivňují postavy váš život?
Když píšu, jsem hrozně nekomunikativní. Řekla bych, že bývám skoro nesnesitelná a zlá ke svému okolí. Nikdo mne u psaní nesmí vyrušit, protože se pak dlouho dostávám zpět do příběhu. Můj muž už se tohle naštěstí naučil. Když mi v hlavě uzraje správné téma, pak zasednu a jedu, dokud dílo nedokončím. Musím se do příběhu celá ponořit. Spím s ním, probouzím se s ním, je to energeticky nesmírně náročné. 

Jak vypadá váš ideální den, který si můžete dopřát po té energetické smršti?
Především se snažím vstávat, až se tělo probudí. Nenávidím budíky. Všechny budíky světa bych nechala svézt na jednu hromadu a tam je nechala rozdrtit. Moje nenávist k budíkům začala, když jsem musela v šest ráno vstát a jít měřit záclony, abych mohla pak večerně studovat. Smrt budíkům! A co mě dobíjí? Nejvíce čerstvá zamilovanost. Pak barokní hudba, přítomnost příjemných lidí a příroda. A miluji dlouhé snídaně. Ideálně s lidmi, které mám ráda.