Dnes má Julie manžela a adoptovaného syna. A za sebou divokou minulost. Židovská rodina, ve které vyrůstala, jí šla na nervy. Nesnášela neustálé obavy rodičů, aby si neumazala šatičky, aby nemluvila sprostě a aby se dobře učila. Neměla ráda konzervativní způsoby střední třídy. Bez rozmýšlení kývla, když ji kamarádka zvala na casting „placených společnic“ v Singapuru. Dvacet tisíc dolarů za dva týdny práce. Konkurzem prošla. Vybrané dívky měly dělat společnost princi Jefrimu, mladšímu bratrovi sultána z Bruneje.

Boj divokých koček
Zůstala tam osmnáct měsíců. Celý podnik byl legálně nelegální – žádné pracovní smlouvy a papírování. Byla vedena jako host v princově paláci a princ jí dával dary, šperky, drahé kabelky, peníze. Celý princův harém čítal čtyřicet mladých krasavic žijících v osmi domech obklopujících princův palác. „Za celý ten rok a půl jsem se spřátelila pouze s jednou jedinou dívkou, jinak mezi všemi panovala velká rivalita. Občas mi připadalo, že jsem mezi zuřivými kočkami bojujícími o kocourovu přízeň.“ Princ pořádal nespoutané večírky ve velkém sále paláce, vždy seděl obklopen dvěma či třemi nejoblíbenějšími kráskami. Ty se v průběhu času měnily – když se jedna okoukala, pozval si další. Sex měl tak se dvěma až čtyřmi denně. Julie patřila k jeho favoritkám, v době, kdy v jeho harému pobývala, seděla po jeho boku téměř denně.

Když princ vyrazil na cesty, bral s sebou nejčastěji právě ji. „Měla jsem naše cesty ráda. Bylo to více intimní, trávili jsme spolu celé noci. Jeho sexuální chutě byly vždy náhlé a divoké. Pro ženu je těžké mít s někým tak intenzivní sexuální vztah a nespadnout do zamilovanosti a touze po opětování citů. Princ vycítil moji zamilovanost, a začal si mě ‚dávat‘. Jeho mentální hry mě začaly štvát, tak jsem se rozhodla odejít. Zašla jsem za ženou, která měla na starost administrativu harému a řekla jí, že můj otec je po vážné operaci a že se o něj musím jet starat. Propustili mě bez průtahů, vyšla jsem z bran princova paláce s tlustou obálkou peněz a truhlicí velmi drahých šperků. O drahém oblečení a kabelkách ani nemluvím – měla jsem toho tolik, že by se to sotva vešlo do většího domu. Jezdila jsem tehdy nakupovat do luxusních center v Singapuru, utrácela jsem desítky tisíc dolarů za šaty Chanel i Dior. Moje mysl ví, co to je utápět se v luxusu, tím jsem se zároveň naučila na něm nijak zvlášť neulpívat. Vím totiž, že mít hodně peněz je sice opojné, ale úplné štěstí a naplnění to málokomu přinese. Omrzí to. To může zcela pochopit jen ten, kdo už to prožil.“ 

(jpž)