Představte si narozeninový večírek kolegy z práce. Mohl by to být třeba Michal. Víte o něm, že je pár let vcelku šťastně ženatý. Víte také, že jeho manželka Klára je domácí typ, na žádné pařbě ji nepotkáte. Večírek se koná v baru. Začátek je lehce rozpačitý, ale po chvilce se nálada díky alkoholu uvolní. Ve vzduchu je celou dobu cítit, že kolegové něco kují. Těsně po půlnoci rozjaření kolegové odvedou Michala do salonku. Zavážou oči čísi kravatou. Pak je chvíli napjaté ticho, které náhle přeruší třeskuté elektrodisko. Kdosi Michalovi jemně sundá z očí kravatu. Dívka, tak dvacetiletá. Bruneta s krásnýma trojkama a dlouhýma nohama mu ji sundala… Odhazuje ji  do vzduchu a s přivřenýma očima se Michalovi zastřeným hlasem představuje. Šeptá mu do ucha: „Ahoj, jsem Rita a jsem tu dnes jen pro tebe.“ Michal lehce zrudne. Hlavou se mu překotně rojí myšlenky: „Ti hajzlové. Co mi to udělali?“ Hned ho napadne tisíc dalších otázek. „Co by tomu řekla Klára? A co jeho dvanáctiletá dcera? Jak by se asi tvářila ona, kdyby viděla, jak tatínek tráví svůj čas? A vůbec, ten trapas, jak se mám sakra teď asi tvářit? Přede všemi, které zítra potkám na chodbě firmy…“

Zatímco podroušení kolegové hvízdají do rytmu hudby a striptérka Rita předvádí otřepaná oplzlá gesta směrem k Michalovi, vlní zadkem, vystrkuje jazyk a odkládá první kousky oděvu, Michal se světácky usmívá, ne, nechce, aby někdo viděl, co se v něm děje. Nechce, aby kolegové viděli jeho strach a rozpaky ze vzniklé situace. Jeho úsměv je, není divu, značně křečovitý. Stejně křečovitě se přidává k hromadnému tleskání. Rita kolem něj mlsně krouží, za chvilku je pouze v kalhotkách, šimrá ho pod krkem, jeho rozpaky jsou čím dál zjevnější. Nějaká jeho část samozřejmě vnímá Ritiny vnady a nádherné mladé tělo, ale Michal není schopen téhle části dát teď a tady prostor, aby se uvolnila a užila si svůj dárek. Možná zítra. Ve sprše. Až bude sám, si jeho mysl všechno zpětně vybaví… Když Rita dokončí předplacené číslo, odplouvá a kamsi zmizí, na scéně zůstává Michal, bombardován těmi, kteří ho tak pěkně obdarovali. Čelí poznámkám. „Tak co, budete ještě někde pokračovat…“ „Neříkej, že bys ji nebral domů…“ „Do trojky s Klárou…“ Smích. Už se otřepal z nejhoršího a přidává se lehce siláckým komentářem k poznámkám kolegů. Nechce se shodit. Nechce, aby si mysleli, že se bojí… Druhý den doma na Klářinu otázku, jak bylo na večírku, jen neurčitě zahučí, že to docela ušlo. Myšlenkami je ovšem ještě ve sprše, kde před chvilkou strávil velice slastných dvacet minut…